ZAHRÁDKA
Durman
Durman obecný je jednoletá, v dospělosti asi metr vysoká rostlina. Bílé, trubicovité květy se otevírají večer a nádhernou vůní vábí množství nočních motýlů. Plodem jsou známé ostnité tobolky s velkým počtem semen. Celá rostlina je JEDOVATÁ. Semena, která snadno klíčí vyséváme na jaře přímo na stanoviště. Části rostliny které magik potřebuje se sklízí v sobotu za silného vlivu Saturnu a suší mimo dosah slunce. Durman se jako magická rostlina používal v mnoha kulturách již od starověku. V Mexiku se v nádobách ve tvaru durmanových plodů spalovala vykuřovadla, obsahující durmanová semena, listy durmanu se kouřily pro dosažení jasnovidného transu, medicinmani indiánského kmene Hopi žvýkali kořeny, aby mohli správně určovat diagnózu nemocných. V Indii se durman k poctě boha Šivy užívá jako afrodisiakum. Ve středověku se durman proslavil jako součást čarodějnických mastí, používaných při astrálním cestování, tzv. letu na sabat, ale i při čarování nejrůznějšího druhu. Postupy lidové magie doporučují rozházet kousky durmanu kolem domu, aby byl chráněn před zlými duchy. Vleklá nespavost může být odstraněna pomocí listů durmanu, vložených do bot postiženého, které se dají pod postel tak, aby špičkami ukazovali k nejbližší zdi. Moderní čarodějnice se může inspirovat uvedenými příklady. Ze zdřevnatělého stonku durmanu si také můžeme zhotovit magickou hůlku. Vyhlédnuté rostlině již od jara zaštipujeme postranní výhony tak, aby vytvořila rovný kmínek; jeho výška určuje délku hole. Na podzim před prvním mrazíkem za vhodných astrologických podmínek rostlinu rituálně sklidíme. Odstraníme kořeny i větve, kmínek zbavíme vrchní měkké vrstvy a necháme vyschnout. Příjemné je, že narozdíl od holí z větví stromů není nutné provrtávat, neboť střed se uvolní pouhým seschnutím dřeně. Vnitřní dutinu naplníme fluidickým kondenzátorem a oba konce uzavřeme například krystalem křišťálu a kouskem upraveného jantaru. Po magickém posvěcení je hůlka připravena k použití.
Sporýš
Sporýš lékařský je otužilá trvalka s tuhými a drsnými listy a mnoha drobnými narůžovělými květy, uspořádanými v klasech. Roste a kvete v jakékoliv půdě, snese zastínění i sluneční úpal. Pěstování ze semen je zdlouhavé, lepší je zakoupit rovnou sazenice. Podle starých magických předpisů se sporýš nebo také verbena musí sklízet v noci na Velký pátek nářadím z ušlechtilého kovu, a teprve krátce před východem slunce, kdy rostlinu svlažila ranní rosa, se odnese domů. Ani pak by se sporýše nemělo dotknout železo, jinak by ztratil svou magickou moc. Z hlediska planetárních sympatií a antipatií je zákaz kontaktu se železem oprávněný, neboť planetární signaturou sporýše je Venuše. Silná Venušina signatura verbenu uschopňuje pro použití při milostném čarování. Pouhé nošení sáčku se sušenou bylinou na krku má zajistit mužům přízeň žen. Dochoval se i recept, jak za pomoci sporýše dosáhnout opačných účinků. Ten, kdo chce zůstat dlouho ctnostný, ať vypije šťávu z verbeny sbírané v noci, kdy je luna v novu, a touha po druhém pohlaví ho opustí na sedm let... Jako užitečnější se jeví očistné účinky této rostliny. Svazkem čerstvého sporýše můžeme po vzoru Římanů zbavit magický oltář negativních fluid. S verbenou jako symbolem míru odcházeli vyslanci Říma k nepřátelům. Analogicky bývá doporučeno nošení věnce ze sporýše, který zdobí mágovu hlavu při některých operacích rituální magie jako ochrana magika před nepřízní duchů. Sporýš se též používá v kouzlech pro zajištění prosperity a bohatství. Stačí prý zasadit pár rostlin poblíž domu a peníze se do něj brzy budou jen hrnout. Nápoj lásky se z této byliny připravuje následujícím způsobem: Smíchejte stejné díly sušeného sporýše, omanu a jmelí a v hmoždíři rozmělněte na prášek. Přidejte špetku této směsi do vína vytipovanému partnerovi a pozorujte výsledek. O funkčnosti a morálnosti užívání "nápojů lásky" vědí však Wiccani své...
Šalvěj
Šalvěj lékařská je nízký keřík se šedavými, silně aromatickými listy. fialové květy hluchavkovitého tvaru se objevují až druhým rokem. Šalvěji se dobře daří v polostínu na vápenité, sušší půdě. Sazenice se běžně nabízejí v zahrádkářstvích, rostlina se ale také dá úspěšně množit bylinnými řízky nebo semeny. Šalvěj je třeba chránit před přílišným zamokřením a v zimě před mrazem. Rozšířená pomluva, že pěstování šalvěje na vlastní zahradě přináší smůlu, je založena na pozorování, že šalvěj přitahuje ropuchy a jiné druhy žab. Protože se tito živočichové dříve spojovali se silami zla, přenesly se takové představy i na šalvěj. Správnou čarodějnici ale pár žab na zahradě nevyvede z míry, a pokud bude chtít, může si klidně šalvěje dopřát celý záhon. Římané považovali šalvěj za posvátnou a její sklizeň doprovázeli obřady. Rostlina se odřezává jen pro tento úkon určeným nožem. Sběrač musel mít čistý oděv a umyté nohy. Součástí obřadu bylo obětování určitých potravin duchu rostliny. Kalifornští indiáni vykuřovali šalvějí při očistných obřadech a při mírových setkáních různých kmenů. Šalvějí bělolistou okuřovali posvátná a kultovní místa. Mexičtí indiáni pijí výluh ze zvláštního druhu šalvěje, Salvia divinorum, při věštění. V rituálně-magické praxi se šalvěj spolu s bezovou dření používá při evokacích jako materiální agens. Planetární signatura Jupiteru se v šalvěji mísí s vlivem saturnským, a oba pak společně určují magické účinky rostliny. S Jupiterem spojenou prosperitu přivolá majiteli šalvěje několik lístků nošených v kapse či peněžence. Se saturnskou stránkou charakteru šalvěje souvisí vliv na zármutek. Trpíte-li smutkem, pomůže vám vůně šalvěje snáze se s ním vyrovnat. Šalvěj přidávaná denně v malém množství do jídla prý přináší dlouhověkost, takřka nesmrtelnost. Chcete-li, aby se vám splnilo nějaké přání, napište ho na list šalvěje a ten vložte na tři noci pod polštář. Vždy před usnutím na své přání usilovně myslete. Bude-li se vám zdát něco, co s tímto přáním souvisí, jistě se vaše tužba splní. Nebudou-li mít sny s přáním nic společného, zahrabte lístek do země.
Blín
Blín je asi metr vysoká rostlina, kterou najdeme na rumištích, skládkách, kolem cest a na mezích. U nás roste blín černý, který má světle žluté květy s fialovým žilkováním a rozličné magické využití, který však silně páchne. Příbuzný blín bílý s bílými květy bez žilkování roste v jižních krajích, ale byl prý nalezen zplanělý v Šárce na okraji Prahy. Celá rostlina, ale zejména semena obsahuje alkaloid hyoscyamin, který je ve větších dávkách jedovatý, ale má účinky zajímavé pro magiky rozličného zrna - blín je považován za rostlinu věštců.
Delfské věštkyně vdechovaly při svých obřadech směs blínu, myrhy a vavřínu. Keltové ho nazývali beleno a byl zasvěcen bohu věšteb Belenovi. Ve starověku znali blín jako léčivku Egypťané, Babyloňané, Indové, římané, Řekové a později i Arabové a další maloasijské národy.
Ve středověku blín hojně užívali čarodějnice jako součást masti umožňující astrální cestování, Germáni jej přidávali do piva (!). Někdy se užívá jako náhražka opia při rituální magii, při kouření má obdobný, nicméně slabší účinek než opium. Kouření způsobuje dlouhý a hluboký spánek.
V Čechách se věřilo, že blín vykopaný čistou pannou o půlnoci při měsíčním novu způsobí deště, za úplňku sucha.
Lidově: belian, blán, blekot, bolehlav, bylina Jasoňova, čarný mák, čertova bylina, divá rosa, furgacia, horký blen, kapří květ, lulík, mateřské koření (?), smradlavec, spánek, svinské zelí, šaly, telian, tejman, žbánečky.
Čemeřice (Hellenobrus)
Čemeřice černá je vytrvalá bylinka se stálezelenými kožovitými listy a velkými bílými květy. Přívlastek černá se týká silného kořene, který je předmětem zájmu lékařů, léčitelů, ale hlavně mágů. Celá rostlina je JEDOVATÁ, otrava se projevuje závratí, sliněním a zvracením. Rozšíří se zornice a nastanou křeče. Hrozí smrt zástavou srdce.
Kořen čemeřice páchne odporně po žluklém tuku a obsahuje jedovaté glykosidy helleborin a helleborein.
Jako saturnská bylina se čemeřice vždy spojovala se světem duchů a zemřelých. Pokud se týká duchů, může je čemeřice jak přivolávat, tak odhánět. Nosí-li u sebe melancholický člověk vařený kořen čemeřice zabalený v bílém plátně, bude zbaven své psychické obtíže. Stejný postup by měl pomoci i člověku posedlému duchy. Vykuřování čemeřicí může pomoci při exorcismech. V okolí řeckého města Antikyra rostlo ve starověku velké množství čemeřice a rozmohlo se zde její užívání jako prostředku proti šílenství, ostatně v té době s posedlostí přímo spojeným. Ujalo se pořekadlo Antikyras soi dei (potřebuješ čemeřici) jako narážka na něčí přihlouplost, a poslat někoho do Antikyry znamenalo totéž, jako u nás do Bohnic. Na prášek rozdrcený kořen čemeřice byl prostředkem lidové magie, sloužící k tomu jak se dostat někam nespatřen. Stačilo prášek sypat před sebou. Čemeřice černá také bývala jednou ze složek čarodějnických mastí. V evokační magii se kořen čemeřice uplatňuje ve Faustově kuřidle, kde slouží ke krocení vzpurných duchů, a připravuje se takto: Rozdrťte sušený kořen čemeřice, česnek a přidejte sirný květ. Vše řádně promíchejte. Pak kuřidlo položte na žhavé uhlí během pronášení donucovacích formulí. Tímto způsobem si lze duchy zcela podmanit. Odvar z kořene čemeřice se také používal proti vším ajiným parazitům.
Známá též lidově jako: černé koření, dalibor, elebor černý, hromové koření, kejchavičné koření, černokořen, Kristova růže, panenka v trní, svatodušní kořen, zimní růže.
Pelyněk
Pelyněk pravý je aromatická, stříbřitě plstnatá trvalka. Rostlina vytváří až 1m vysoké trsy, kvetoucí mnoha drobnými žlutými kvítky. Dobře roste na výslunní, v písčitých suchých půdách s dostatkem vápníku. Množí se odnožemi, semeny jen obtížně. Primární planetární signaturou pelyňku je Mars, dále vykazuje tato bylina ještě korespondence saturnské a plutonické. Tato astrální konstituce pelyněk předurčuje k použití při zvyšování psychických i fyzických sil, a činí z něj tak významnou ochrannou rostlinu. Protože Mars je nejen bohem válečníkem, ale také milovníkem, nachází pelyněk uplatnění v praktikách milostné magie. Přidává se do nápojů lásky nebo je možné umístit pelyněk pod postel toho, jehož lásku si přejeme. Saturn a Pluto indikují použití pro kontakty se světem mrtvých i světem duchů. Keltové prý vykuřovali pelyňkem o Samainu, a dokonce již v pravěkých hrobech v Iráku se našel pelyněk, který zřejmě nějak souvise s kultem mrtvých. Germánským ženám byl pelyněk pomocníkem při porodu, protože usnadňoval dítěti přechod z onoho na tento svět. Obdobně byla tato bylina nápomocna himalájským šamanům při astrálním cestování. Vtírání rostlinné šťávy nebo vykuřování pelyňkem šamana chránilo před nežádoucí pozorností démonů. Staré čarodějnické knihy tvrdí, že je-li pelyněk spalován na hřbitově, donutí duše zemřelých aby se zjevili a promluvily; sloužil tedy jako nekromantické kuřidlo. Podle lidových předpisů pelyněk vložený do boty chrání cestovatele před únavou jakož i před kousnutí psem a uštknutím hadem.Ratolest pelyňku spálená o svatojánské noci zajistí ochranu před zlem po celý následující rok. Nejúčinnější je se rostlinou na chvíli opásat a pak ji hodit do svatojánského ohně. Následující novodobý rituál zvědné magie může pomoci odhalit pravou lásku. Na svatého Lukáše (18. října) vezměte snítku pelyňku, majoránky, měsíčku a tymiánu a usušte je nad ohněm. Pak bylinky povařte ve vodě s trochou medu a octa, pomažte se touto směsí a třikrát opakujte: "Ó svatý Lukáši, buď ke mně laskavý, ať ve snu se láska má skutečně odhalí." Následující noci spatříte ve snu tvář vašeho budoucího partnera.
Lilie
Lilie bělostná je trvalka se šupinatou cibulí. Na asi jeden metr vysoké lodyze se začátkem léta objevuje několik čistě bílých květů, které nádherně voní. Na pěstování nemá lilie žádné zvláštní nároky, jen na jeře musíme první listy které vyraší ochránit před škůdci. Rostlina i s cibulí se sbírá za konjunkce Venuše a Luny, což poukazuje na použití této magické byliny ve věcech lásky, krásy, čistoty, ochrany a léčení. V Egyptě a Řecku byla lilie symbolem plodnosti, naděje a budoucnosti. Své uplatnění našla v kultu ženských božstev. Jak velice byla ve starověku ceněna dokazuje Pliniův výrok. "Patří-li růže ke zlatu mezi rostlinami, pak lilie je stříbrem." Prášek z usušené cibule nošený v sáčku na krku přivolává lásku jeho majiteli zatímco čerstvě utržená lilie naopak účinně odvrací všechna milostná kouzla. Lilie se pěstuje na zahrádkách jako ochrana proti nepřátelským duchům a zlu vůbec, proti uhranutí a proti nezvaným návštěvníkům. Pro účely evokační magie se z květu lilie zhotovují materializační kuřidla; tato bylina totiž podporuje zviditelnění astrálních zjevů. Lilie je sama o sobě výborným kondenzátorem fluid a její květ je nezbytnou součástí Bardonova univerzálního fluidického kondenzátoru.
Yzop
Yzop lékařský je vytrvalý dřevnatějící keřík asi půl metru vysoký. Hrozny vonných květů přitahují včely a motýly. Rostlině se daří na propustné písčité půdě na slunných a chráněných místech. Množí se snadno semeny nebo bylinnými řízky. Jupiterská signatura yzopu nachází výraz v nebesky modré barvě květů a nádherné vůni. Yzop je v magii jednou z nejrozšířenějších očistných rostlin. Byl posvátnou bylinou starých Řeků a Římanů, kteří jím očišťovali kultovní místa. Proslulý je biblický Žalm 51,9: "Zbav mě hříchu, očisti yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh." Semité pálili yzop při očistných rituálech. Tato magická rostlina se používá ke koupelím nebo symbolické očistě formou kropení osob, zvířat i budov. Svazek yzopu pověšený v domě odvrací od obydlí i jeho obyvatel negativní síly. Při spalování vydává yzop lehce pichlavou vůni a je proto vhodné ho míchat s dalšími vonnými ingrediencemi. Vykuřovadlo, které zjasňuje pocity, vytvoříme smísením yzopu s cypřišem, cedrem a kadidlem.
Mandragora
Roste planě v teplém pásu, výjimečně i severněji. U nás je vzácná, lze ji však s úspěchem pěstovat. Na Americkém kontinentu a jižní polokouli neroste. České jméno mandragory je pokřín. Má tvar kořene podobný lidskému tělu, což přispělo k její pověsti nejzázračnější rostliny. Dva druhy Evropské mandragory byly dříve známy jako mužská (M. officialis) a ženská (M. autumnalis).
Trhání mandragory je prý smrtelně nebezpečné, rostlina údajně hrozivě křičí a způsobuje ohluchnutí. Toto bylo až do středověku považováno za fakt. Užívala se jako léčivka a ve spojení s vínem jako afrodisiakum.
Mandragora se hojně využívala jako evokační kuřidlo a součást většiny lektvarů a mastí.